Jednání ve věci NGŘ o činnosti VSČR po vyhlášení krizových stavů

Jednání NOS PČR s GŘ VS ČR ve věci NGŘ o činnosti Vězeňské služby České republiky po vyhlášení krizových stavů, při řešení krizových situací a mimořádných událostí a činnosti krizového štábu Vězeňské služby České republiky

Dne 2. 5. 2019 proběhlo v malé zasedací místnosti GŘ VS ČR jednání výboru NOS PČR pro Vězeňskou službu ČR a zástupci advokátní kanceláře LP Legal s. r. o. s představiteli Generálního ředitelství VS ČR.
Tohoto jednání se zúčastnili za NOS PČR místopředseda výboru pro VS ČR a člen představenstva NOS PČR Petr Cieluch, členové výboru pro VS ČR Mgr. Jiří Grosman, Bc. Zbyněk Pilař, Jaroslav Aim a Venuše Hudská.
Jako právní zástupce NOS PČR se zástupci GŘ VS ČR jednali Managing Partner Mgr. Alice Hejzlarová LL. M. a Associate Mgr. David Cabák z advokátní kanceláře LP Legal s. r. o.
Z Generálního ředitelství VS ČR se na jednání dostavili Ředitel odboru vězeňské a justiční stráže, plk. Ing. Pavel Výborný, Rada VS pro justiční stráž plk. Mgr. Jiří Princ, Rada VS kpt. Bc. Ivan Valný a z Odboru právního, právník Mgr. Zdeněk Schober.
Jednání zahájil plk. Ing. Pavel Výborný, který přítomné přivítal a požádal právní zástupce NOS PČR, zda by se vyjádřili k zaslaným připomínkám. Na toto reagoval Mgr. David Cabák, který uvedl, že nadále trvají na veškerých připomínkách, které jejich advokátní kancelář zaslala na GŘ VS ČR. Dále sdělil, že má za to, že tyto byly z jejich strany dostatečně zdůvodněny a že spíše od tohoto jednání očekává reakci pracovníků generálního ředitelství na zaslaný podnět k učinění nápravy.
Dále střídavě hovořili ostatní pracovníci GŘ VS ČR, kteří mimo jiné uváděli, že v novele NGŘ již byly připomínky vypořádány a dle jejich názoru, již není žádný rozpor s vyššími právními normami. Na toto reagovali postupně oba právníci z LP Legal, kteří upozornili na to, že nejen stávající platné NGŘ 35/2012, ale i předložený návrh nového NGŘ je neustále v rozporu s platnou legislativou upravující pracovní poměr a služební poměr, neboť tento předpis nižší právní síly nařizuje zaměstnancům další pracovní, eventuálně služební povinnosti, které nejen že nemají oporu ani v zákoně č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ani v zákoně č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ale dokonce tyto další povinnosti jsou v rozporu s těmito zákony.
V průběhu dalšího jednání proběhla diskuze o nutnosti provádět tyto činnosti, kdy pracovníci GŘ VS ČR nadále uváděli, že dle jejich názoru není porušován žádný zákon. Vzhledem k tomu, že ze strany jednajících nedošlo k dohodě, požádali právníci LP Legal, zda by z dnešního jednání mohli obdržet písemné stanovisko. Na toto reagoval plk. Ing. Pavel Výborný, který odpověděl, že z dnešního jednání budou vypracovávat písemnou zprávu pro vedení GŘ VS ČR, neví však, zda tato zpráva bude uvolněna k odeslání. Mgr. Alice Hejzlarová LL. M. dále seznámila přítomné pracovníky GŘ VS ČR, že vzhledem k tomu, že nedošlo při jednání k dohodě, bude jejich advokátní kancelář se souhlasem NOS PČR podnikat další právní a jiné kroky, tak, aby došlo k narovnání právního stavu v této záležitosti s tím, že bude podána stížnost na Státní úřad inspekce práce, bude podána stížnost na vydávání protiprávních předpisů na Ministerstvo spravedlnosti jako nadřízeného orgánu GŘ VS ČR, dále bude podána stížnost kanceláři Veřejného ochránce práv a celá záležitost bude také náležitým způsobem medializována.
Po skončení jednání byli zástupci advokátní kanceláře LP Legal požádáni o spolupráci v dalších sporných bodech, které vyplynuly z posledního jednání odborových organizací s GŘ VS ČR dne 17. 4. 2019, kdy tito právní zástupci byli požádáni o stanovisko k nerovnému přiznávání zvláštních příplatků a vydávání léků vězněným osobám dozorci, kteří nejsou zdravotně a odborně způsobilé pro tento druh činnosti.

Příloha: Znění „Podnětu k učinění nápravy“ ze dne 5. 3. 2019
Vrchní státní rada, genmjr. PhDr. Petr Dohnal, generální ředitel
Vězeňská služba České republiky
Soudní 1672/1a
Praha 4
140 67
___________________________
DATOVOU SCHRÁNKOU

V Praze dne 5. března 2019
Podnět k učinění nápravy
Vážený pane generální řediteli,
obracím se na Vás v zastoupení mého klienta, Nezávislého odborového svazu Policie České republiky, IČ: 49629034, se sídlem Praha 1, Bartolomějská 306/7, PSČ: 110 00 (dále jako „Nezávislý odborový svaz PČR“). Plnou moc přikládám.
Netřeba připomínat, že členy Nezávislého odborového svazu PČR jsou téměř 4.000 (čtyři tisíce) osob, jež jsou ve služebním či pracovním poměru k Vězeňské službě České republiky (dále jako „Vězeňská služba ČR“).
Obou těchto skupin, tedy jak příslušníků Vězeňské služby ČR, tak jejích občanských zaměstnanců, se přímo dotýká Vaše Nařízení č. 35 z roku 2012 o činnosti Vězeňské služby České republiky po vyhlášení krizových stavů, při řešení krizových situací a mimořádných událostí a činnosti krizového štábu Vězeňské služby České republiky, ve znění jeho pozdějších novelizací (dále jako „Nařízení“).
Jsem však nucena konstatovat, že Nařízení je v přímém rozporu zejména s právem služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů a právem pracovním, přičemž nejzávažnější rozpory konkrétních ustanovení Nařízení s právními předpisy daných právních oblastí níže podrobně popisuji.
Nesoulad Nařízení s právem služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů
Předně musím zdůraznit, že zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jako „Zákon o služebním poměru“) obsahuje - v rámci své části páté - komplexní úpravu doby služby, služební pohotovosti a doby odpočinku příslušníka bezpečnostního sboru. Tyto Zákonem o služebním poměru zakotvené instituty na sebe vzájemně navazují a doplňují se, přičemž co se týče zejména práv a povinností příslušníků bezpečnostních sborů, jde v této oblasti práva služebního poměru o ucelený a komplexní systém.
Toto jednoznačné zákonné zakotvení je tedy nejen závazným rámcem pro právní akty nižší právní síly, ale současně zvyšuje míru právní jistoty jak u příslušníků, tak v konečném důsledku i u samotných bezpečnostních sborů.
Vzhledem k výše zmíněné závaznosti daných ustanovení Zákona o služebním poměru pak poukazuji zejména na ustanovení čl. 4 Listiny základních práv a svobod, které stanoví, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. Zákonem stanovené povinnosti je možné v podzákonných předpisech dále rozvádět, není však možné ukládat povinnosti nové. Není tak z právního hlediska přípustné, aby Nařízení, jakožto akt nižší právní síly, jakýmkoliv způsobem vybočilo z rámce práv a povinností zaručených komplexní úpravou obsaženou zejména v Zákoně o služebním poměru, a to ani v rámci této oblasti právní úpravy, která se dotýká bezpečnostních zájmů České republiky.
V tomto ohledu akcentuji zejména skutečnost, že Nařízení zakotvuje příslušníkům Vězeňské služby ČR povinnosti nad rámec zákonné úpravy, a to především pokud jde o tzv. plán vyrozumění a svozu zakotvený v rámci ustanovení § 5 Nařízení.
Ve vztahu k příslušníkům jsou zde zakotveny rozsáhlé povinnosti spočívající nejen v přímém vykonávání činností, ale kupříkladu i v povinnosti sdělovat důvěrné osobní údaje mj. o svém pobytu prostřednictvím tzv. Knihy operativního dosahu.
Plán vyrozumění konkrétně zakotvuje příslušníkům povinnost být dosažitelní, což však nemá oporu v žádném relevantním právním předpisu. Zákon o služebním poměru komplexně a jednoznačně vymezuje situace, za kterých je příslušník povinen dostavit se na služebnu, přičemž jde zejména o standardní výkon služby, službu přesčas či služební pohotovost.
Pod žádný z uvedených institutů však nelze podřadit danou dosažitelnost tak, jak ji chápe a upravuje Nařízení, a uvedené povinnosti v něm stanovené tak nelegitimně zcela přesahují zákonný rámec.
Nařízení v této souvislosti nadto používá velmi vágní pojmy (k tomu srov. např. pojem „neočekávané úkoly“ obsažený v ustanovení § 5 odst. 2 Nařízení) a demonstrativní výčty (k tomu srov. např. ustanovení § 5 odst. 4 Nařízení stanovící, že „Rozšířená varianta se vyhlašuje zpravidla po vyhlášení krizových stavů všech stupňů (…)“).
Uvedený způsob neurčité formulace daných ustanovení tak ještě více rozšiřuje možnost ukládání povinností příslušníkům, což mj. zákonitě zvětšuje prostor pro možné zneužívání tohoto institutu.
V tomto ohledu je dále nutno zdůraznit, že Nařízení je toliko interním předpisem Vězeňské služby ČR. Jako takové má v zásadě nejnižší představitelnou právní sílu. Žádný relevantní právní předpis na úrovni zákona nadto ani výslovně nehovoří o pravomoci generálního ředitele Vězeňské služby ČR vydávat nařízení a jde tak spíše o ustálenou obecnou formu zakotvování vnitřních povinností tohoto bezpečnostního sboru. I tato skutečnost tak prohlubuje flagrantní nelegitimitu stanovování tak podstatných povinností příslušníkům bezpečnostního sboru v rámci Nařízení.
Nesoulad Nařízení s právem pracovním
Dále Vás upozorňuji na zjevný a hluboký rozpor Nařízení s pracovněprávními předpisy, zejména zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jako „Zákoník práce“). Ve smyslu ustanovení § 305 Zákoníku práce lze Nařízení chápat jako vnitřní předpis, kterým je zaměstnavatel oprávněn stanovit práva v pracovněprávních vztazích. V souladu s předmětným ustanovením však vnitřní předpis může stanovit pouze práva, z nichž je oprávněn zaměstnanec výhodněji, než stanoví Zákoník práce. Výslovně se tak zakazuje, aby vnitřní předpis ukládal zaměstnanci, který koná práci v pracovněprávním vztahu, povinnosti nad rámec zákona nebo zkracoval jeho práva stanovená Zákoníkem práce. Pokud by se zaměstnavatel od tohoto zákazu odchýlil, nepřihlíželo by se k tomu.
Ze znění Nařízení je však zřejmé, že toto zcela zjevně ukládá zaměstnancům povinnosti nad rámec Zákoníku práce, a to zejména v oblasti pracovní doby, práce přesčas a pracovní pohotovosti. Příkladem lze odkázat na ustanovení § 5 odst. 16 Nařízení, které mimo jiné ukládá zaměstnancům zařazeným do plánu vyrozumění povinnost dostavit se do věznice neprodleně poté, co jsou vyrozuměni o jeho realizaci. Je zřejmé, že Nařízením je sledováno, aby se zaměstnanec kdykoliv ve svém volném čase na pokyn nadřízeného neprodleně dostavil na pracoviště, což vykazuje znaky pracovní pohotovosti ve smyslu Zákoníku práce.
V této souvislosti Vás však upozorňuji na to, že dle ustanovení § 95 Zákoníku práce může zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat pracovní pohotovost pouze v případě, že se na tom se zaměstnancem dohodne (např. v pracovní či jiné smlouvě). Pracovní pohotovost nelze jednostranně zaměstnanci nařídit. V případě, že by se tedy zaměstnavatel se zaměstnancem na konání pracovní pohotovosti výslovně nedohodl, byl by jednostranný pokyn k neprodlenému se dostavení na pracoviště, resp. do věznice, jak uvedeno v Nařízení, v rozporu s platnými právními předpisy. Pro úplnost upozorňuji, že nařízení pracovní pohotovosti v rozporu s ustanovením § 95 Zákoníku práce je považováno za správní delikt ve smyslu ustanovení § 28 odst. 1 písm. m) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jako „Zákon o IP“), za který může být v každém jednotlivém případě uložena pokuta až do výše 400.000,- Kč. Nadto je dále nezbytné uvést, že za dobu pracovní pohotovosti náleží zaměstnanci ve smyslu ustanovení § 140 Zákoníku práce odměna nejméně ve výši 10 % průměrného výdělku a za práci v době pracovní pohotovosti přísluší zaměstnanci plat.
V této souvislosti dále uvádím, že pracovní pohotovost, i pokud by byla mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem sjednána, nemůže být držena v době, kdy by zaměstnavatel nemohl zaměstnanci nařídit výkon práce (např. v době nepřetržitého odpočinku mezi směnami, nepřetržitého odpočinku v týdnu v rozsahu, ve kterém tuto dobu nelze zkrátit) a rovněž je nezbytné přihlížet k limitům práce přesčas.
Dle ustanovení § 5 odst. 10 Nařízení je dále zaměstnancům uložena povinnost hlásit nadřízenému změny relevantní pro jeho vyrozumění a zařazení do jednotlivých okruhů plánu vyrozumění (např. péči o dítě mladší 15 let apod.). V této souvislosti však upozorňuji, že ve smyslu ustanovení § 316 odst. 4 Zákoníku práce nesmí zaměstnavatel vyžadovat od zaměstnance informace, které bezprostředně nesouvisí s výkonem práce a se základním pracovněprávním vztahem (např. právě informace o rodinných poměrech zaměstnance). Porušení tohoto ustanovení je považováno za správní delikt ve smyslu ustanovení § 24a odst. 1 písm. c) Zákona o IP, za který může být v každém jednotlivém případě uložena pokuta až do výše 1.000.000,- Kč.
Ustanovení § 5 odst. 10 Nařízení rovněž neobsahuje (s výjimkou povinnosti hlásit nadřízenému změny relevantní pro jeho vyrozumění a zařazení do jednotlivých okruhů plánu vyrozumění) jakákoliv odlišná ustanovení právě mj. pro zaměstnankyně / zaměstnance pečující o dítě do 15 let věku. Lze mít tedy za to, že ve smyslu Nařízení by i tito zaměstnanci měli mít povinnost dostavit se v rámci plánu vyrozumění na pracoviště, resp. do věznice. K tomu však poukazuji na skutečnost, že ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 Zákoníku práce je zakázáno nařídit mj. zaměstnankyním / zaměstnancům pečujícím o dítě mladší než 1 rok práci přesčas. Pokud by tedy zaměstnavatel nařídil těmto zaměstnancům pracovní pohotovost a tito by se v pracovní pohotovosti dostavili v rámci plánu vyrozumění na pracoviště k výkonu práce, ačkoliv by v daném týdnu vykonali práci v rozsahu týdenní pracovní doby, jednal by zaměstnavatel v rozporu s platnými právními předpisy. Výkon práce v době pracovní pohotovosti, která by byla konána nad rámec týdenní pracovní doby, by byl považován fakticky za práci přesčas, kterou však uvedení zaměstnanci nesmějí ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 Zákoníku práce konat. Pro úplnost uvádím, že jednání zaměstnavatele v rozporu s ustanovením § 241 odst. 3 lze rovněž považovat za správní delikt ve smyslu ustanovení § 28 odst. 1 písm. n) Zákona o IP, za který může být v každém jednotlivém případě uložena pokuta až do výše 2.000.000,- Kč.
S ohledem na výše uvedené je tak zřejmé, že povinnosti stanovené v Nařízení zavazují zaměstnance konající práci v základním pracovněprávním vztahu nad rámec platných právních předpisů, přičemž tyto povinnosti jsou rovněž v řadě případů v rozporu s platnými právními předpisy, zejména Zákoníkem práce.
Upozorňuji Vás tedy na to, že Vámi vydaný předpis je v přímém rozporu s platným právem, což ve svém důsledku krátí zákonem zaručená práva příslušníků a zaměstnanců Vězeňské služby ČR.
Vyzývám Vás tímto jménem svého klienta k důkladné a bezodkladné revizi Nařízení tak, aby toto bylo uvedeno do souladu s právním řádem České republiky.
V případě, že v této věci z Vaší strany nebudou činěny kroky k nápravě a bude tak prostřednictvím Nařízení i nadále docházet k porušování práv příslušníků a zaměstnanců Vězeňské služby ČR, je zcela legitimním právem, resp. morální povinností Nezávislého odborového svazu PČR obrátit se s podnětem k prošetření této věci mj. na příslušné orgány ke sjednání nápravy.
Věřím však, že v této záležitosti rozvineme konstruktivní debatu, jejímž výsledkem bude předpis, který bude účelný a zároveň nebude pošlapávat práva svých adresátů.
Očekávám Vaši reakci a jsem s pozdravem
________________________________
Mgr. Alice Kubíčková, LL.M., advokát
i. s. Nezávislého odborového svazu PČR