Koncem loňského roku došlo k dvěma důležitým závěrům v soudních rozhodnutích týkající se našich členů, kde primárně sporné je posouzení, zda Nařízení Generálního ředitele Vězeňské služby ČR č. 35/2012 (NGŘ) ukládá takové povinnosti a omezení zaměstnancům a příslušníkům zařazeným do Plánu vyrozumění a svozu, krizového štábu věznice či v souvislosti s mimořádnými omezeními, kdy povinnost dostavit se na pracoviště v rámci realizace plánu vyrozumění může fakticky zakládat výkonu služební nebo pracovní pohotovosti a tomu odpovídající nárok na odměnu za pohotovost.

Prvně jmenovaným je rozsudek Nejvyššího správního soudu (NSS) 3 As 296/2022 – 70 jímž soud zrušil rozhodnutí krajského soudu (KS) i rozhodnutí GŘ, zamítající žádost příslušníka (stěžovatele) o poskytnutí odměny za služební pohotovost, a věc vrátil GŘ k dalšímu řízení, v němž bude vázán vysloveným právním názorem a vycházet ze závěrů vyslovených v odůvodnění tohoto NSS.

Podstatnou částí odůvodnění je, že „i přes absenci individuálního rozkazu lze povinnost zaměstnanců věznice dodržovat režim pracovní pohotovosti dovodit a pracovníci se této povinnosti nemohli jednostranně (zcela) zprostit (a takto tuto povinnost také v praxi vnímali). Na základě provedeného dokazování lze dovodit, že stěžovateli byly na základě NGŘ č. 35/2012 stanoveny povinnosti materiálně odpovídající služební pohotovosti ve smyslu § 62 zákona o služebním poměru, za kterou mu obecně náleží odměna podle § 126 zákona o služebním poměru, byť tato služební pohotovost nebyla nařízena formálně správným způsobem. Skutečnost, že v posuzované věci nebyly plně zachovány formální aspekty nařízení služební pohotovosti, nelze klást k tíži stěžovatele“.

K doplnění je dobré citovat i odstavec, v němž NSS s předpokladem individuálního nařízení služební pohotovosti zmiňovaného u jiného rozhodnutí. NSS vysvětluje, že „nyní posuzovaná věc se od shora citovaného případu odlišuje v prvé řadě tím, že stěžovateli nebyly povinnosti materiálně odpovídající služební pohotovosti nařizovány individuálním rozkazem, nýbrž byly obecně uloženy mj. všem příslušníkům vězeňské služby na základě interního normativního předpisu žalovaného. Z NGŘ č. 35/2012 vyplývá, že mj. všichni příslušníci [vyjma taxativně určených příslušníků dle jeho § 10 písm. e)] měli povinnost dostavit se do věznice neprodleně poté, co byli vyrozuměni o realizaci Plánu vyrozumění, maximálně pak ve stanovených časových normách dle § 10 NGŘ. Nejvyšší správní soud nepochybuje, že takto stanovená povinnost byla způsobilá omezovat stěžovatele v době, kdy nebyl ve výkonu služby, přičemž toto omezení materiálně odpovídalo omezením vyplývajícím z nařízené služební pohotovosti ve smyslu § 62 zákona o služebním poměru (k tomu blíže viz odst. [23] a [27] odůvodnění rozsudku č. j. 4 Ads 55/2013 – 59). Na tento závěr nemá vliv ani skutečnost, že předmětná povinnost nebyla stěžovateli formálně stanovena individuálním rozkazem. V tomto ohledu lze odkázat například na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2022, č. j. 1 As 299/2021-36, či ze dne 3. 3. 2022, č. j. 1 As 341/2021 – 55, ve kterých tento soud dospěl mj. k závěru, že služební pohotovost může být nařízena i hromadným rozkazem (respektive prostřednictvím organizačních rozkazů ve spojení s týdenními či denními rozkazy), a že podmínku (ne)existence bezvadných formálních rozkazů, jakožto jednoho z předpokladů pro nařízení služební pohotovosti, „nelze přeceňovat“.“

Zároveň NSS jako důvod pro zrušení předchozích rozhodnutí také uvedl, že „závěry žalovaného (GŘ pozn.) a krajského soudu, dle kterých stěžovateli na základě NGŘ č. 35/2012 předmětná povinnost reálně stanovena nebyla, jeho aktivace byla podmíněna až úspěšným zkontaktováním a zjištěním momentálních faktických možností, a že příslušníci, kteří se do věznice na základě vyrozumění včas nedostavili, nebyli nijak sankcionováni, nemají oporu v předloženém spisovém materiálu, případně by vyžadovalo doplnění dokazování.“

K bližšímu porozumění předchozího odstavce je potřeba doplnit, že NSS například předtím vyslovil, že „tvrzení žalovaného (GŘ pozn.), že pozdní příchody povinných osob nebyly nijak sankcionovány, v řízení nebylo vůbec prokazováno, a nelze tedy k němu nyní přihlédnout.“ A také, „mínil-li žalovaný (GŘ pozn.) vyvrátit argumentaci stěžovatele tím, že byť NGŘ č. 35/2012 výslovně stanovilo osobám zařazeným do Plánu vyrozumění předmětnou povinnost, přesto dotčené osoby reálně považovaly příslušnou část tohoto NGŘ pouze za jakýsi obecný doporučený postup, ze kterého jim s ohledem na obecnou formu nařízení žádné povinnosti nevyplývaly, bylo na něm, aby vyhledal a provedl důkazy na podporu těchto svých tvrzení (například výslechy dotčených osob).“

Dalším rozhodnutím je rozsudek odvolacího Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 18 Co 156/2024-449, kde soud změnil rozsudek okresního soudu o zamítnutí žaloby zaměstnance věznice na zaplacení příplatků za pracovní pohotovost tak, že ve svém výroku vyslovil, že nárok žalobce (zaměstnance) je co do základu opodstatněný.

Tento případ se od předchozího odlišoval tím, že při posuzování povinností a omezení vyplývajících ze shora uvedeného NGŘ nešlo o služební pohotovost podle zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ale pracovní pohotovost zaměstnance podle zákoníku práce.

Také ale i tím, že „Odvolací soud nesouhlasí se závěrem okresního soudu, který na základě skutkového stavu sice dovodil pracovní pohotovost žalobce, ale z jediného sporného případu nedostavení se k výkonu práce v rámci této pohotovosti dovozoval, že žalobce nebyl po celou dobu od července 2017 do prosince 2019 připraven k výkonu práce podle plánu vyrozumění a svozu. Takový závěr je účelový a je popřen již tím, že při jiné realizaci plánu vyrozumění a svozu žalobce připraven byl, neboť se k výkonu práce dostavil. Z uvedeného vyplývá, že pokud nárok nemůže být uplatněn v některém konkrétním období, nemůže být použito jako argument pro odmítnutí stejného nároku v jiných obdobích.

Tedy i okresní soud, stejně jako odvolací, (a obdobně také NSS v předchozím případě) dovodil pracovní pohotovost z důsledků vyplývajících z NGŘ, když v rozsudku uvedl, že „odvolací soud souhlasí se závěrem okresního soudu v tom, že zařazením žalobce do plánu vyrozumění a svozu s tím, že žalobce byl poté dosažitelný na zavolání zaměstnavatele, došlo k uzavření dohody o pracovní pohotovosti v konkludentní formě. Nejednalo se o pracovní pohotovost na zavolání v rámci pracovní doby jako ve výše uvedených příkladech, kdy omezení uložená zaměstnanci mají objektivní a velmi významný dopad na jeho možnost věnovat se svým osobním a společenským zájmům, ale stále se jednalo o pracovní pohotovost v době odpočinku, kdy byl žalobce připraven k případnému výkonu práce podle pracovní smlouvy, která musí být v případě naléhavé potřeby vykonána nad rámec jeho rozvrhu pracovních směn“.

Pro vysvětlení zmínky o pracovní pohotovosti na zavolání je potřeba doplnit, že podle evropské judikatury jde o případy, „kdy zůstává zaměstnanec k dispozici zaměstnavateli, aby mohl zajistit výkon práce na žádost tohoto zaměstnavatele, aniž má povinnost zdržovat se na pracovišti, pokud omezení uložená zaměstnanci mají objektivní a velmi významný dopad na jeho možnost věnovat se svým osobním a společenským zájmům, a na straně druhé jako součást doby odpočinku, kdy musí být zaměstnanec pouze dosažitelný jako v nyní projednávané věci“.

Lze tedy uzavřít, že podle výše uvedeného, režim omezení a povinností vyplývajících z předmětného NGŘ obecně zakládá faktický výkon pohotovostí s nárokem na odměnu jak podle zákona o služebním poměru, tak podle zákoníku práce (byť ani v jednom z těchto rozhodnutí neuložilo povinnost zaměstnavateli vyplatit konkrétní částku), avšak uplatnění vyplacení náhrad za konkrétní období může být individuálně posuzované.

Proto doporučujeme členům NOS PČR, aby se v případě nároků s konzultací vždy nejprve obraceli na smluvní advokátní kancelář podle pravidel a řádu právní pomoci dostupných na stránkách
https://www.nospcr.cz/pravni-ochrana-ve-sluzbe-a-praci/, což je ostatně podmínkou pro čerpání