Olympionik, policista a člen NOS PČR
Jaroslav Soukup je český biatlonista a držitel několika medailí z Mistrovství světa z let 2012 a 2013 a ze Zimních olympijských her v Soči, čímž se nezapomenutelně zapsal do dějin českého biatlonu, pro který získal historicky první olympijské medaile. Mistrovství světa a Zimních olympijských her se účastnil od roku 2006 do roku 2018. Po ukončení sportovní kariéry nastoupil na Krajské ředitelství policie Libereckého kraje, Odbor služební přípravy, kde je zařazen jako komisař. Náplní jeho práce je to, co všichni známe pod názvem Bojař.
Biatlon je neuvěřitelně náročný sport, kde se spojuje vytrvalost a přesnost. Jaké to je, po vrcholové kariéře v biatlonu, jít k bezpečnostnímu sboru a co tě k tomu vedlo?
Jsem srdcem Čech, a tak to dopadlo, že znovu pracuji “pro stát”. Po sportu jsem přemýšlel, co budu dělat a v ničem jiném než ve sportu, jsem neměl zkušenosti. Měl jsem nabídku na trénování, ale mám děti a nechtěl jsem se s nimi míjet. Trénovat znamená trávit odpoledne na tréninku a víkendy na závodech, tak bych se s dětmi doma jen míjel. Biatlon a střelba u policie je sice rozdílná, ale pořád jde o respektu ke zbrani a o bezpečné manipulaci se zbraní. Toto bych chtěl předat dál. Chci vychovávat naše policisty, aby dokázali správně manipulovat se zbraněmi, když bude potřeba je použít. Nejsem tolik zaměřen na používání donucovacích prostředků. Jsem spíše zaměřen na střelbu a na fyzické testy.
Dá se vůbec sport a služba u policie nějak srovnat?
Když to vezmu z pohledu fyzické přípravy, tak služba u policie tak náročná není, ale dvanáctihodinové noční služby jsou dlouhé a náročné. Můj nejdelší závod trval hodinu a pět minut (smích).
Sloužil jsi někdy na útvaru v přímém výkonu?
Byl jsem na OHS Liberec. Je to poznávání Liberce z té horší stránky a poznávání policie a zákroků. Potkal jsem se zákroky i s administrativou. Poznal jsem nebezpečná místa v Liberci a poznal jsem, že se policie stará. Často jsem se setkal s neřiďiči za volantem.
Změnilo to u tebe pohled na policii?
Vždy jsem měl respekt z policie a uznával jsem ji a tohle byla pro mě velká zkušenost. Jak z pohledu komunikace s lidmi. Bylo to prostě učení. Viděl jsem, že to není jednoduché. Dnešní doba není jednoduchá a lidé nemají úctu k policii, jako za mého mládí. Chybí celkový respekt k policii. Prostě dost lidí nás dnes posílá někam i když nás třeba za chvilku budou potřebovat.
Od kdy jsi členem NOSP?
Teď už třetím rokem. Od července roku 2018. Když jsem končil kariéru a našel si místo u policie, tak jsem vybíral, do kterého svazu vstoupím a jsem rád za NOSP. Líbí se mi slevy na sportovní akce, je to hezký bonus a vnímám odborový svaz jako pomoc. Můžu se na něco zeptat a cítím zastání, např. kdybych měl nějaký problém. Z okolí vím, že odborový svaz pomohl hodně kolegům v obtížných situacích, která si vyžádala právní pomoc.
Co na to říká rodina na službu u policie?
Dětem se to líbí a ostatní si zvykli.
Co na službu u policie říkají tvoji kolegové ze sportu?
Ptají se, na to, co dělám. Nikdo se z toho neutahuje. Kolegové ví, že možnosti po sportu jsou omezené a chtěl jsem zůstat s rodinou.
Nechybí ti vrcholový sport?
Vrcholový sport mi nechybí. U vrcholového sportu je velká zátěž a je to pořád hodně náročné. Teď se těším na kolo s kamarády a na to, že si ho užiju bez vrcholové zátěže, prostě na pohodu.
Měl jsi dříve nějakou zkušenost s policií?
Kromě pokut z kamerového systému. Půl roku před nástupem mi v vykradli sklep, ale nic cenného se naštěstí neztratilo. Bohužel se pachatel nedohledal. Takhle to bohužel chodí.
Jak myslíš, že tě vnímají kolegové? Dávají znát, že jsi nikdy nesloužil na ulici, nebo tě berou jako sportovce, který má co předat?
Je mi jasné, že někteří jsou naštvaní, že jsem z ničeho přišel na dobrou pozici a neměl zkušenosti z přímého výkonu. To se jim nelíbilo, ale snažím se přemýšlet nad tím, co se má, jak dělat a učím se zvládat zákroky. Jak se chovat a vystupovat jako policista. Rozhodně na střelnici jim mám, co předat. Vím, že střelecký výcvik vedu kvalitně. Kolegům chci ukázat, že jsem nezískal moji pozici zadarmo a že jen nesedím na zadku.
Jakou máš vizi a coby jsi chtěl změnit u policie?
Myslím, že není nic jednoduchého něco změnit a je to hodně složité. Zatím nemám vyloženou představu a nejsem zde dlouho, takže stále pořád zjišťuji, jak to tu všude kolem funguje. Na prvním místě je pro mě bezpečnost. Mnoho kolegů má problémy s manipulací se zbraní. Když toto člověk zvládne, tak se může učit dál.
V době opatření ohledně koronaviru, jaká byla náplň tvé práce?
Hlídali jsem zelenou hranici. Hlídkovali jsem u hranic a kontrolovali pohyb osob, Jednou se nám podařilo překazit předávání cigaret, ale pašerák utekl na polskou stranu. K tomu jsme dělali servis hlídkám na hranici, vozili palivo do elektro centrál a vše, co bylo třeba.
Poznávají tě lidé při službě na hranici?
Většinou mě obyčejní lidé nepoznávají. Kolegové se občas ptají na mé kolegy ze sportu. To víš Gabču zná každý ;-).
Co tě nejvíc překvapilo u PČR?
Přišel jsem s úctou a s tím, že budu poslouchat a budu se učit. Nejsem machr a nikdy jsem nebyl a učit se budu do konce života. K policii jsem šel s tím, že netuším, co mě přesně čeká. Překvapilo mě vyzbrojeni, že u policie je tolik dlouhých zbraní a je dobře vybavená.
Co bys rád vzkázal kolegům?
Přicházel jsem s tím, že spousta kolegů se na mě bude dívat, jako na někoho, kdo přišel do vysoké funkce z ničeho, ale chci ukázat, že mám, co předat. Ve sportu jsem neměl nic zadarmo a chci ukázat, že mám, co předat.
Děkuji za rozhovor
Štefan Horák
