Nedávno jsme vás v článku „Metodická příručka k udělování souhlasu s výkonem jiné výdělečné činnosti, aneb jak souhlas neudělit“, informovali o společné metodice odboru vnitřní kontroly a odboru personálního policejního prezidia. V ní uvedené odbory vyjádřily několik myšlenek, s nimiž je obtížné se ztotožnit. Již v citovaném článku jsme upozornili na „nosnou“ myšlenku příručky: „Je nutné uvést, že každá jiná výdělečná činnost má větší či menší potenciál ohrozit zájmy chráněné § 48 služebního zákona. Úkolem služebního funkcionáře je tedy vyhodnotit pravděpodobnost hrozícího rizika. Správní uvážení služebního funkcionáře by tedy mělo mít podobu vyhodnocení míry rizika pro sledované zájmy, a to s ohledem na doporučená kritéria.“. Příručka dále rozvíjí kritéria, jejichž popis a hodnocení obsahuje článek označený výše.
I.
V duchu této myšlenky a dalších kritérií obsažených v příručce (byť rozhodoval ještě před vydáním příručky) zjevně postupoval služební funkcionář ve svém rozhodnutí, jímž byl příslušníkovi odmítnut souhlas s jinou výdělečnou činností – přepravou osob na základě objednání. Žádost o souhlas služební funkcionář zamítl z následujících důvodů:
a) obavou, že příslušník nebude mít prostor pro regeneraci svého organismu před nástupem služby,
b) rizikem vzniku mimořádné události, pracovních/služebních úrazů, či nemocí z povolání,
c) možnost vzniku střetu zájmů služby či ohrožení dobré pověsti bezpečnostního sboru, jako je například zavinění dopravní nehody, spáchání jiných závažných dopravních přestupků v dopravě,
d) nemožnost/nevhodnost plnit povinnosti dle § 10 odst. 2 zákona o policii.
II.
Uvedené důvody, některé až absurdní povahy, ještě „vylepšil“ odvolací orgán, když odůvodňoval zamítnutí odvolání příslušníka. K námitce příslušníka, že bude činnost vykonávat jen v takové míře, že na regeneraci nebude mít vliv, odvolací orgán uvedl, že při udělení souhlasu by se příslušník mohl činnosti věnovat po celou dobu osobního volna. K námitce, že výkon jiné výdělečné činnosti nebrání splnit zakročovací povinnost podle § 10 odst. 2 zákona o policii, odvolací orgán uvedl, že lze předpokládat, že příslušník nebude moci tuto povinnost splnit, neboť nebude moci opustit převážené pasažéry. K námitce, že střet zájmů osobních se zájmy služby nelze považovat to, že příslušník může spáchat přestupek, odvolací orgán uvedl, že „nepovolením jiné výdělečné činnosti alternativní dopravy UBER, předchází možnosti, aby odvolatel spáchal takové přestupky, jako řidiči UBER, kdy vykonáváním této činnosti se toto riziko zvyšuje.“. K námitce příslušníka, že považuje za irelevantní argument služebního funkcionáře o riziku vzniku mimořádné události, odvolací orgán uvedl, že „stav silniční sítě a její zatížení dopravou je třeba výkon profesionálního řidiče spojovat s mimořádným psychickým zatížením, požadavkem naprosté koncentrace a velkou měrou odpovědnosti k životu, zdraví a materiálním hodnotám vlastním a ostatních účastníků..“. Dále uvedl, že „musí brát v úvahu i možná rizika spojená s činností řidiče UBER, a zde je vždy riziko vzniku dopravní nehody, a s tím spojeného úrazu či škody na majetku a tudíž tato činnost může vést ke střetu osobních zájmů se zájmy služby.“.
III.
Zdravý rozum do věci vnesl až Městský soud v Praze, který v rozsudku č. j. 17 Ad 6/2020- 40 ze dne 30. 11. 2021, jímž zrušil rozhodnutí odvolacího orgánu, uvedl:
„Obava, že příslušník nebude mít prostor pro regeneraci svého organismu před nástupem služby, není nijak individualizovaná a vychází z ryze hypotetického předpokladu, že se příslušník bude jiné výdělečné činnosti věnovat v rozsahu celého svého služebního volna. Takováto hypotéza však není obsahem správního spisu nijak podpořena.
Nedostatek individualizace se vztahuje i k riziku vzniku mimořádné události (úrazu, nemoci). Taková obava tak, jak ji služební funkcionáři vyjádřili, by totiž mohla platit na řadu volnočasových aktivit (nejen) příslušníků, ale i u činností v rámci služby.
Pokud jde o možnost zavinění dopravní nehody a spáchání jiných závažných dopravních přestupků v dopravě, také takováto hrozba existuje i v případě volnočasových aktivit (z vlastní rozhodovací činnosti je soudu např. známo, že nemálo příslušníku dojíždí do služby i stovky kilometrů, přičemž řídí motorové vozidlo) stejně jako i v době výkonu služby.
Totéž platí o údajné nemožnosti plnit povinnosti dle § 10 odst. 2 zákona o policii. I v době volnočasových aktivit se příslušník ocitá v situaci, kdy musí plnit povinnosti dle § 10 odst. 2 zákona o policii. V případě žalobce pak služební funkcionáři opět jen ryze hypoteticky, aniž by k tomu správní spis poskytoval jakékoli podklady, dovozují, že žalobce tyto povinnosti při výkonu jiné výdělečné činnosti plnit nebude.
Lze shrnout, že důvody pro odepření souhlasu s výkonem jiné výdělečné činnosti tak, jak je vyjádřili služební funkcionáři, nejsou pro toto odepření dostačující. Lze pochopit, že žádost žalobce může vzbuzovat u služebních funkcionářů určité obavy, avšak obsah správního spisu je nepodkládá. Na případy, že takové obavy nelze podložit, pak pamatuje § 48 odst. 3 zákona o služebním poměru, který umožňuje služebnímu funkcionáři zrušit souhlas s výkonem jiné výdělečné činnosti, pokud se zatím nepodložené hypotézy následně potvrdí.“.
IV.
Nelze než uzavřít, že autoři příručky se ocitli mimo reálný život, a že konstrukce v ní uvedené, nelze brát příliš vážně.
JUDr. Petr Tomek
člen předsednictva NOS PČR
