Přestávky ve službě

I.

V poslední době se stala populární otázka poskytování přestávek ve službě na jídlo a odpočinek a jejich případné „proplacení“, tedy poskytnutí služebního příjmu za nemožnost čerpání těchto přestávek. Objevily se výzvy k tomu, aby si příslušníci požádali o uvedenou kompenzaci. Své služby k vymožení tohoto plnění nabídla i jedna z pražských advokátních kanceláří, která zjevně vychází z některých rozsudků soudů. V této souvislosti se na svaz obracejí členové se svými dotazy, a proto bychom chtěli tuto problematiku trochu přiblížit, a to jak z hlediska práva, tak dosavadních zkušeností. Tento problém totiž není nový, a svaz v této věci poskytuje již řadu let členům konzultace a právní pomoc. Právě dosavadní zkušenosti ukazují, že k uvedenému problému je nezbytné přistupovat poněkud obezřetně a mnohdy individuálně. Proto se na problematiku přestávek ve službě zaměřme z pohledu právní úpravy.

II.

                        Podle § 60 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, má příslušník bezpečnostního sboru nárok na přestávku ve službě na jídlo a odpočinek, nejdéle po každých 5 hodinách nepřetržitého výkonu služby, jestliže služební funkcionář nerozhodne na žádost příslušníka jinak, a to při trvání směny

  1. a) do 9 hodin v rozsahu 30 minut,
  2. b) nad 9 hodin v takovém rozsahu, aby jedna přestávka činila 30 minut a ostatní přestávky činily nejméně 15 minut.

K tomu ustanovení § 60 odst. 3 dodává, že jde-li o službu, jejíž výkon nemůže být přerušen, musí být příslušníkovi i bez přerušení výkonu služby zajištěna přiměřená doba na jídlo a odpočinek.

V § 60 odst. 2 se také stanovuje, že přestávka ve službě na jídlo a odpočinek se nezapočítává do doby služby. Přestávka je tedy dobou volna příslušníka. Městský soud v Praze v rozsudku č. j. 8 Ad 13/2011 ze dne 14. 5. 2015 vyjádřil, co to znamená: Za takovou přestávku by bylo možno považovat jenom stav, kdy by tedy policista, navíc tedy v souladu s tím, jak to bylo naplánováno, opustil v daný čas své pracoviště a mohl se odebrat někam mimo své pracoviště a po stanovených 30 minut se zkrátka vůbec nezajímat o to, co se na předmětném pracovišti děje a těch 30 minut věnovat pouze tomu, aby se najedl, nebo si odpočinul nějakým jiným, ať už pasivním nebo aktivním způsobem, podle vlastního uvážení.“. Uvedený závěr však nutno konfrontovat rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 42/2006 ze dne 3. 1. 2007. v němž je uvedeno: „Je sice pravdou, že po dobu přestávky nemá zaměstnanec povinnost konat pro zaměstnavatele práci, což ovšem neznamená, že v tomto časovém úseku nemůže být svým zaměstnavatelem nějakým způsobem omezen.“. Tento závěr Nejvyššího soudu je akceptován i správními soudy.

Na služebně, kde je konána služba, kterou jednoznačně nelze přerušit lze využít tu část citovaného ustanovení zákona o služebním poměru, která umožňuje, aby přestávky nebyly vůbec nařizovány a příslušníkovi byla i bez přerušení výkonu služby zajištěna přiměřená doba na jídlo a odpočinek.

Od výkonu služby, kterou nelze přerušit, je nutno odlišit případy, kdy obecně lze přestávky čerpat, nicméně dojde k situaci, kdy výkon služby v konkrétním dni  nedovolí čerpání přestávky. Příslušníkovi je dána možnost požádat vedoucího příslušníka o stanovení jiného termínu čerpání přestávky. Není-li možno čerpat přestávku ani v jiném termínu, považuje se výkon služby v době určené přestávky za službu přesčas. Výkon služby přesčas je nutno oznámit vedoucímu příslušníkovi, pokud ji vedoucí příslušník nenařídil sám.  Jestliže je to nezbytné, lze také na dobu přestávky ve službě nařídit služební pohotovost, spojenou s povinností v případě potřeby konat službu přesčas.

            Jak je z uvedeného zřejmé, podmínky výkonu služby jsou na jednotlivých organizačních částech bezpečnostního sboru, potažmo útvaru, velmi různé. Ovlivňuje to nejen charakter výkonu služby, zatíženost útvaru, rozvržení doby služby, ale také například nedostatek příslušníků na služebně. Ke všem těmto podmínkám musí vedoucí příslušník přihlédnout, má-li stanovit služebnu, v níž příslušníci vykonávají službu, jejíž výkon nelze přerušit. Může tedy dojít k tomu, že i služebny se shodnou služební náplní mohou mít v různých krajských ředitelstvích jiné podmínky, a jinak nastaveno čerpání přestávek ve službě.

III.

            V případě, že na služebně jsou nařizovány přestávky ve službě, přestože je permanentně nelze čerpat, a v důsledku toho je evidována doba služby bez započtení přestávek, jedná se o pochybení ze strany vedoucích příslušníků. Nezapočtené doby přestávek se tak stávají službou přesčas, která má být zohledněna ve smyslu § 125 zákona o služebním poměru náhradním volnem případně služebním příjmem za službu přesčas.

            Pokud se příslušník rozhodne požádat o poskytnutí služebního příjmu za službu přesčas za předcházející období a je členem Nezávislého odborového svazu Policie České republiky, podá žádost o právní pomoc na  smluvní pojišťovací společnost D.A.S s níž má každý člen uzavřeno pojištění právní pomoci. V této souvislosti doporučujeme požádat o zastupování osvědčenou advokátní kanceláří, která má 10letou zkušenost s vedením sporů o nároky ze služebního poměru a dokonale zná podmínky výkonu služby příslušníků bezpečnostních sborů – AK Vodičkova JUDr. Josefa Kopřivy.

            Nutno upozornit na skutečnost, že správní soudy v dosavadních sporech o „proplacení“ přestávek nedaly vždy za pravdu příslušníkům, jak by se z výše uvedených publikovaných nabídek mohlo zdát. Jako příklad lze uvést rozsudek Krajského soudu v Plzni č. j. 58 Ad 2/2018 – 92 ze dne 30. 9. 2019.

 

JUDr. Petr Tomek

člen Předsednictva NOS PČR