V tomto článku bychom chtěli přiblížit diskutovaný dopad nedávného rozhodnutí Ústavního soudu ve věci proplácení přestávek hasičů u „civilního“ zaměstnavatele na příslušníky HZS, případně dalších bezpečnostních sborů, tedy Policie ČR či Vězeňské služby ČR.
Ústavní soud zveřejnil dne 27. října 2021 nález sp. zn. II. ÚS 1854/20, jímž II. senát ÚS vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele, který od svého bývalého zaměstnavatele, společnosti Letiště Ostrava, a. s., požadoval proplacení nečerpaných přestávek v práci. Stěžovatel pracoval na pozici hasič-strojník a podstatou jeho pracovní činnosti byla mimo jiné i neustálá připravenost k zásahu. V případě požáru měl totiž stěžovatel povinnost zasáhnout nejpozději do tří minut i na nejvzdálenějším místě letiště, a to i v době plánovaných přestávek na jídlo a oddech. Soud konstatoval, že pro posouzení nároku stěžovatele je zcela irelevantní, zda během přestávek došlo či nedošlo k potřebě zásahu, tedy zda byl stěžovatel někdy během přestávky „odvolán“ k hasičskému zásahu. Doba, po kterou je zaměstnanec připraven zasáhnout, je pracovní dobou bez ohledu na to, zda k zásahu dojde či nikoli. Prací, která si v těchto případech zasluhuje spravedlivou odměnu, je pouhá připravenost zasáhnout, nikoli zásah samotný. Zaměstnanci proto náleží odměna nejen za dobu, během níž vykonává pro zaměstnavatele práci, ale i za dobu, kdy je zaměstnavateli k dispozici, připraven okamžitě zasáhnout.
Podle § 71 písm. h) zákoníku práce pracovní pohotovostí doba, v níž je zaměstnanec připraven k případnému výkonu práce podle pracovní smlouvy, která musí být v případě naléhavé potřeby vykonána nad rámec jeho rozvrhu pracovních směn. Pracovní pohotovost může být jen na jiném místě dohodnutém se zaměstnancem, odlišném od pracovišť zaměstnavatele. Z uvedeného je zřejmé, že na rozdíl od zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, nezná zákoník práce pohotovost na pracovišti (na služebně). Pokud má být zaměstnanec připraven na pracovišti, aby případně konal práci, jedná se o pracovní dobu.
Ústavní soud konstatoval, že „Doba, po kterou je zaměstnanec připraven zasáhnout, je pracovní dobou bez ohledu na to, zda k zásahu dojde, či nikoli. Prací, která si v těchto případech zasluhuje spravedlivou odměnu, je pouhá připravenost zasáhnout, nikoli zásah samotný.”. Ve vztahu k zaměstnanci tak není nález Ústavního soudu nijak převratný. Doba této pohotovosti podle Ústavního soudu může být odměňována jinak nežli běžný výkon práce, nicméně za neplacenou dobu odpočinku ji považovat nelze.
Podle § 62 zákona o služebním poměru vykonává příslušník služební pohotovost mimo dobu služby
- a) na služebně určené služebním funkcionářem nebo
- b) mimo služebnu v místě trvalého pobytu (ubytování) nebo na jiném místě určeném služebním funkcionářem na žádost příslušníka.
Za výkon služební pohotovosti náleží příslušníkovi odměna za služební pohotovost podle § 126 zákona o služebním poměru. Za hodinu služební pohotovosti na služebně mimo dobu služby má příslušník nárok na odměnu ve výši 35 %, a jde-li o den pracovního klidu, ve výši 70 % poměrné části přiznaného základního tarifu, osobního a zvláštního příplatku, který připadá na 1 hodinu služby v kalendářním měsíci, na který připadla služební pohotovost. Za hodinu služební pohotovosti vykonávané mimo služebnu mimo služební dobu příslušníka má příslušník nárok na odměnu ve výši 10 %, a jde-li o den pracovního klidu, ve výši 15 % poměrné části přiznaného základního tarifu, osobního a zvláštního příplatku připadajícího na 1 hodinu služby v měsíci, na který připadla služební pohotovost.
Připomínám, že dny pracovního klidu jsou dny, na které připadne nepřetržitý odpočinek v týdnu (nemusí se jednat o sobotu a neděli), a svátky.
Lze tudíž na závěr konstatovat, že nález Ústavního soudu se příslušníků bezpečnostních sborů nijak netýká.
JUDr. Petr Tomek, člen předsednictva
