Dalším z témat, která byla předkládána před loňskými parlamentními volbami zástupcům politické reprezentace, se týká stabilizačního příspěvku, hovorově označovaného jako stabilizák. 

A to nejen z pohledu jeho účelné výše vůči základnímu tarifu služebního příjmu příslušníků bezpečnostních sborů, ale také návratu k jeho původnímu účelu a důsledků jeho odlišného nastavení v rámci zákonného systému odměňování. 

Stabilizační příspěvek je podle § 122a zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů nenárokovou složkou příjmu. Byl zaveden v roce 2019 s cílem posílit finanční motivaci sloužit tam, kde sbor bojuje s personální nedostatečností. 

Může jít například o vyloučenou oblast, stejně jako o oblast s vysokými náklady na bydlení či život nebo o nekonkurenceschopnost na trhu práce. 

Není tím ale myšlena nedostatečnost způsobená rizikem ohrožujícím život a zdraví nebo psychickou zátěží, neboť k tomu slouží zvláštní příplatek podle § 120 zákona o služebním poměru. 

Aby dokázal být stabilizační příplatek dynamickým nástrojem a efektivně reagoval na aktuální potřeby, je přiznáván na konkrétní dobu, v určené výši a určité skupině příslušníků. V tom spočívá jeho výhoda pro sbor, ale současně vytváří nejistotu, z níž teprve začínají plynout nevýhody pro příslušníky, kterým je tímto způsobem „přilepšeno“. (Podrobněji ve starším článku: “Informace o stabilizačním příspěvku”)

Pokud totiž příslušník využije pobídky vysokého „stabilizáku“ a jde sloužit do místa, kde si například vezme hypotéku na bydlení, založí zde či přemístí rodinu apod., může jen doufat, aby toto místo za pár let nebylo sborem vyhodnoceno jako takové, kde již vyplácení tohoto příplatku není potřeba. Zvlášť za situace, pokud tento příplatek tvoří významnou část jeho služebního příjmu a zároveň životní náklady a ceny bydlení neustále rostou. 

Problém není spojen pouze s nepřiměřenou výší poměru stabilizačního příplatku k základnímu tarifu. Stabilizační příplatek, na rozdíl od zvláštního příplatku, se nezapočítává do vyměřovacího základu pro výpočet výsluhového příspěvku. To může mít vliv na motivaci setrvání ve službě u těch, kteří vnímají, že jeho navyšováním na úkor základního tarifu jim výsluhové nároky s další službou již neporostou. Naopak jejich hodnota bude v souvislosti s inflací klesat, oproti již vyplácenému výsluhovému příspěvku, který se valorizuje. 

Největším problémem spojeným se stabilizačním příplatkem je ale skutečnost, že neschopnost příslušníka ke službě pro nemoc nebo úraz, která trvá více než polovinu doby služby v kalendářním měsíci, způsobuje neposkytnutí příplatku za tento měsíc. A to na rozdíl od jiných složek služebního příjmu, včetně již zmíněného zvláštního příplatku. To je asi něco, co může potkat každého. V případě vysoké výše stabilizačního příplatku je tak na příslušníky vytvářen extrémní ekonomický tlak kvůli zásadnímu propadu služebního příjmu. Sekundárním důsledkem je pak to, že příslušník nemoc přechází. V případě nakažlivého onemocnění ji dále šíří, zároveň je odpovídajícím způsobem snížena jeho výkonnost a akceschopnost, čímž ohrožuje i své kolegy. 

Pokud u bezpečnostního sboru tvoří stabilizační příspěvek průměrně čtvrtinu, třetinu či větší část příjmu, jsou zmíněná rizika přímo alarmující. 

V momentě, kdy se takto nestandardně uzákoněný stabilizační příplatek stane nástrojem pro plošné vyplácení toho, co by jinak mělo být v tarifu, a suplují se tím funkce a smysl tarifních stupňů a tříd, pak stabilizák ztrácí svůj původní smysl. Stává se pro příslušníky škodlivým a namísto stabilizace začne mít opačný efekt. 

A to i bez ohledu na to, zda se NOS PČR podaří prosadit změnu zákona a odstranit zmíněné anomálie s ohledem na obdobné složky služebního příjmu. 

Proto NOS PČR nepodporuje jeho další navyšování na úkor základního tarifu, ale naopak navrhuje navrátit stabilizák jeho původnímu účelu a převést významnou část stabilizačního příplatku do tarifního příjmu příslušníků.