V následujících několika týdnech budeme uveřejňovat informace o některých právních institutech zakotvených v zákoně č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Upozorníme na některá chybná ustanovení citovaného zákona i nesprávnou praxi služebních funkcionářů, ale i na nesmyslné výklady „metodiků“, a také správních soudů.  

Počáteční kapitoly budou obecnější povahy, ale považujeme za potřebné připomenout charakter služebního poměru, neboť bez toho nelze porozumět následujícím kapitolám, které budou věnovány konkrétním ustanovením zákona o služebního poměru, zejména těm, které jsou předmětem zájmu většiny příslušníků. 

Obecně o služebním poměru 

V současné době existují na území České republiky tři kategorie zaměstnanců státu, jejichž zaměstnanecké právní vztahy k České republice jako zaměstnavateli se tradičně označují jako služební poměr. Je to:

• služební poměr příslušníků bezpečnostních sborů podle zákona č. 361/2003 Sb.,
• služební poměr vojáků z povolání podle zákona č. 221/1999 Sb. a
• služební poměr státních zaměstnanců podle zákona č 234/2014 Sb.

Poslední  jmenovaný služební poměr zřejmě záhy zmizí, neboť se chystá zrušení zákona č. 234/2014 Sb., státní službě. Ke státu jsou však také další zaměstnanci, a to v pracovním poměru, případně na základě dohod konaných mimo pracovní poměr. 

Služební poměr příslušníků bezpečnostních sborů se od pracovněprávních vztahů zcela zásadně odlišuje. Právní úpravou služebního poměru, na rozdíl od ostatních pracovněprávních vztahů, zejména od pracovního poměru (pracovní poměr), je výrazněji potlačena rovnost obou subjektů zaměstnaneckého právního vztahu. Pro služební poměr jsou charakteristické vztahy tužší nadřízenosti a podřízenosti. Služební funkcionář (vedoucí příslušník) vystupuje jako nadřízený příslušníka a rozhoduje o právech a povinnostech příslušníka ve služebním poměru. Ryze pracovněprávní charakter hmotných ustanovení právní úpravy služebního poměru je modifikován procesními ustanoveními, jež mají charakter, který je typický pro správní právo. Služební poměr proto není ani pracovněprávním, ale ani čistě správně právním vztahem, ale vztahem, který má hybridní charakter. 

Postavení bezpečnostního sboru (státu) jako zaměstnavatelského subjektu odpovídá právní zakotvení procesních ustanovení v zákoně o služebním poměru. Právě existence zakotvení řízení ve věcech služebního poměru v právní úpravě služebního poměru zásadně odlišuje služební poměr od ostatních zaměstnaneckých vztahů. Proto by právní úprava neměla obsahovat smluvní prvky, které do právní úpravy služebního poměru zjevně nepatří. Práva a povinnosti příslušníků nemohou být sjednávány smluvně, jestliže je pravomoc k rozhodování o nich svěřena hlavou devátou zákona o služebním poměru bezpečnostnímu sboru. Pokusy dnešního gestora právní úpravy služebního poměru přizpůsobit služební poměr úpravě obsažené v zákoníku práce, jsou jednoznačně kontraproduktivní.  

Charakteristické rysy služebního poměru 

Za charakteristické rysy služebního poměru jsou zpravidla považovány: 

Způsob vzniku služebního poměru:

• příslušník – služební poměr vzniká rozhodnutím služebního funkcionáře
• zaměstnanec – pracovní poměr vzniká dvoustranným právním úkonem – pracovní smlouvou 

Stát jako zaměstnavatelský subjekt:

• příslušník – služební poměr je vždy ke státu
• zaměstnanec – pouze někteří zaměstnanci jsou v pracovním poměru ke státu

Kogentnost úpravy práv a povinností:

• příslušník – zákon o služebním poměru obsahuje kogentní právní normy. Kogentní normy nepřipouštějí odchylný projev vůle či chování subjektů právního vztahu od pravidla chování (nepřipouští právo autonomní) stanoveného v dispozici normy. Subjektům stanovují práva a povinnosti, a to podmíněně či nepodmíněně. Jinými slovy, donucující ustanovení zákona jsou taková ustanovení zákona, od kterých se jejich subjekt nemá možnost smluvně odchýlit, a to ani kolektivní dohodou. Platí pro ni zásada „co není povoleno, je zakázáno“. Až na nepodstatné  výjimky, které jsou převážně výsledkem nedůsledné legislativy, byly smluvní prvky novým zákonem ze služebního poměru vytěsněny.
• zaměstnanec – zákoník práce obsahuje dispozitivní právní normy. Dispozitivní právní norma je právní norma, která umožňuje smluvním stranám odchýlit se od právní úpravy stanovené touto normou a autonomně si smluvit vlastní úpravu práv a povinností, zejména prostřednictvím kolektivní smlouvy. Platí pro ni zásada „co není zakázáno, je povoleno“.

Povaha kázeňské odpovědnosti:

• příslušník – zákon o služebním poměru obsahuje možnost služebnímu funkcionáři ukládat příslušníkům kázeňské tresty za porušení služebních povinností
• zaměstnanec – zákoník práce neumožňuje zaměstnancům ukládat za porušení povinností kázeňské tresty

Způsob řešení sporů:

• příslušník – spory ze služebního poměru řeší služební funkcionář
• zaměstnanec – spory z pracovního poměru řeší civilní soudy

Příklad: 

Příslušník způsobí bezpečnostnímu sboru škodu. O povinnosti nahradit škodu rozhodne služební funkcionář v řízení ve věcech služebního poměru, které je svou povahou správním rozhodnutím. Příslušník se proti rozhodnutí služebního funkcionáře může odvolat. O odvolání rozhodne nadřízený služební funkcionář. Zamítne-li odvolací orgán odvolání, může se příslušník odvolat ke správnímu soudu. Proti zamítavému rozsudku soudu může příslušník podat mimořádný opravný prostředek – kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. 

Zaměstnanec v pracovním poměru způsobí zaměstnavateli škodu. Zaměstnavatel jej vyzve k náhradě škody. Pokud zaměstnanec škodu dobrovolně neuhradí, zaměstnavatel na něho podá žalobu u civilního (občanskoprávního) soudu. Pokud soud rozhodne o povinnosti nahradit škodu, může zaměstnanec podat řádný opravný prostředek – odvolání. O odvolání rozhodne civilní soud vyššího stupně. Zaměstnanec může proti pravomocnému rozsudku podat mimořádný opravný prostředek, jímž je dovolání, o němž rozhoduje Nejvyšší soud. 

Obsah služebního poměru 

Obsah služebního poměru tvoří práva a jim odpovídající povinnosti účastníků služebního poměru. Vymezením práv a povinností v právních normách služebního poměru se sleduje několik cílů. Vytváří se tak prostor pro míru dovoleného chování, to znamená chování, které je v souladu s právem. Tím se současně vymezují i meze chování, které v souladu s právem není, a je tudíž protiprávní. Stanovením možných sankcí usiluje právo o to, aby se chování subjektů právních vztahů uskutečňovalo v souladu s ním. Práva a povinnosti jsou v zákoně o služebním poměru formulovány různým způsobem, a to buď jako právo, nárok, zákaz či příkaz. 

JUDr. Petr Tomek

Příště: Kapitola druhá – Pracuje aplikační praxe správně s pojmy „Služební funkcionář“ a „Vedoucí příslušník“?